"Šlechtictví je závazek, nikoliv privilegium", říká na úvod reportáže moderátorka Renata Orlíková. Vernisáž výstavy "Prosíme nesedat !" aneb "Je lépe být, než se zdát" ve foyer Beskydského divadla v Novém Jičíně zachytil ve své reportáži Lukáš Zavadil a kameraman Jan Plášil. Reportáže a mimo jiné také rozhovory s autorem fotografií šlechticů Jiřím Fialou a jeho mentorem P. Oldřichem Mášou, Fam. OT odvysílala moravskoslezská regionální televize Polar.

(K výstavě fotografií Jiřího Fialy napsal PhDr. Jiří Kuběna)

Vranov nad Dyjí, Galerie Doré, vernisáž 17. srpna 2013, 14.00 hodin

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Vážení přítomní, Příznivci této jedinečné - útulné i zas velkolepé - Galerie Doré, která čas od času zpřístupňuje své poklady a objevy pod ochrannými křídly — tady u nás ze všech stran dobře viditelného genía loci, hrdého strážce tradice a hodnot - zámku Vranova nad Dyjí –

Vážení přátelé umění, i Ty, autore dnešní výstavy Jiří Fialo, milý Jiří:

v první jitřní hodině, na úsvitu jara se v každém lidském životě zdá všechno být jasné, prostoupené ještě rajským světlem, a tak zpravidla i vše, čím nás hned na poprvé poděluje mladý tvůrce, přesvědčuje svou živostí, svěžestí., samozřejmostí: To je dar svatodušního uvidění stvořeného světa i všech jeho pokladů a tajemství, k jehož držení se pak v celém dalším životě musíme vždy znovu a znovu probojovávat, ale teď, na počátku, zdá se být‚ je jasno: zrodil se Fotograf -- máme před sebou - ještě' nezkalené — a srozumitelné poselství oka a srdce.

Nejprve tedy: Co je fotografie? Historicky vzato, byla vynalezena Ferdinandem Niepcem teprve roku 1822 : v Čase - dětinství jeho věku - našeho K. H. Máchy.. To je z jednoho pohledu nekonečně, romanticky dávno, z druhého vlastně teprve včera. Přes všechny ty stříbrné soli a rtuťové páry, daguerotypie, starodávné skleněné desky a nemotorné stativy s předlouhou dobou exposice atd atd - až po naše dny zabydlela se v našem povědomí neuvěřitelně rychle a byla to — spolu s dalšími společenskými revolučními změnami, právě ona, která způsobila ontologický převrat v našem názoru na svět. Ano, vezměme to trochu hlouběji: do těch dob, do dvacátých let našeho nedávno minulého, teď už předminulého století devatenáctého, jsme vlastně ještě ani nevěděli, jak objektivně vypadá stvořený svět, svět kolem nás. Jistě, měli jsme svůj zvídavý zrak — ale když jsme se chtěli o své uvidění světa sdělit, nebylo jasné, jestli svět kolem nás je takový, jak ho zachycuje kresba, rytina či malba právě tohoto či snad jiného nebo ještě jiného kreslíře, rytce, malíře. I průměrný člověk, natož vzdělanec, musel tedy umět nekonečně lépe kreslit, než to umíme dnes my, chtěl-li si uchovat podobu nejdražších věci kolem sebe jak on je vidí a dobře kreslili třeba básníci, kupříkladu Puškin, Goethe či zrovna náš Mácha.

Co je tedy fotografie: ex definitione je to — grafé — záznam, kresba, čili zapsání, zachycení /viděného/ výseku světa pomocí ne tvořivého daru lidských rukou ale pomocí — do chemigrafické pasti lapeného fós, fotós = světla, v našem případě bez účasti lidského subjektu objektivní tvář světa zaznamenávajícího slunečního, atmosférického světla. Dnes v době digitálních fotografií, kdy na každém rohu a každém kroku zvěčňujeme pro tu chvíli přítomný svět kolem nás, je už jasno: v pravém slova smyslu nejde o umění ve smyslu tvorby. Technický um ve hře zůstává, ale právě jen jako zkušenost, dovednost, na minimum zjednodušená a automatisovaná.

A přece! Kdo je tedy fotograf – není-li v pravém slova smyslu umělcem, tvůrcem, jak mu rozuměly všechny věky před námi: to jest ve výtvarném umění: stavitelem, sochařem, malířem, kreslířem... rozmnožujícím a oslavujícím v tvořivém gestu Bohem nadané ruky a jejím souzvuku s božsky navštíveným okem dary stvořeného světa kolem nás. Statisíce fotografů zmáčkne spoušť, ale jen nemnohý snímek nás natolik osloví, aby bylo možno říci, jako nepochybně nad fotoobrazy Jiřího Fialy, fotografiemi Tvými, Jiří Fialo: ejhle fotograf, ejhle umělec ! - nadto umělec fotografie ve šťastné chvíli právě svého zrodu, in statu nascendi.

Ano: fotograf, dobrý fotograf, je a zůstává v nejlepším slova smyslu umělcem, jenže umělcem reprodukčním, interpretačním: svět kolem nás je tu - každým dnem posouván do trochu jiné sensitivity a zkušenosti, a - právě pomocí fotografie - ve své - optické, zkušenostní nespornosti - předkládán dennodenně k uvidění nám všem. Ale musí přijít, a znovu přicházet nový a zas nový Jiří Fiala, aby nám pozorně vybral, jako z partitury, jak vlastně - podle jeho oka a srdce - mají znít - ty a ty noty, souzvuky a tóny - aby nám je předvedl -jako pištec, bubeník či houslista - sice z všeobecně dané partitury, ale vždy v nezaměnitelně svém pojetí a nezpochybnitelně své, mistrovsky sugestivní interpretaci. Tak abychom mohli uvidět a sem tam i přistihnout - ve chvíli rodícího se zázraku - svět jeho očima.

Zajisté: jsou kolem nás jako vysoustružené, světelné a vzdušné vázy a flakony, jsou ona nám už navždy povědomá zátiší, která pro nás v zahradním příšeří svého malostranského ateliéru kdysi dávno objevil nikdo jiný než Josef Sudek, jsou už jednou a provždy spatřená panoramata krajin a měst, která poznáváme očima Karla Plicky, a jsou lidé a jejich příběhy, je tíha dějin, která k nám hovoří na věčnou paměť ustavičné normalisace - té ještě včera všeobecně reálsocialistické stejně jako dnes zas divoce kapitalistické - z těžkomyslných, hluboce soucítivých fotoobrazů Jindřicha Streita: ano Takoví jsme, Takoví jsme byli ! A ty všechny - tyto pohledy, tento způsob viděni světa jsou: ničím nezaměnitelné, zůstávají S námi, zmnožují a zintensivňují náš prožitek tohoto světa - pomáhají nám se tu orientovat, být tu na okamžik - v prismatu krásy - zas jednou, aspoň na chvíli - doma., rajsky Doma.

Ty Čtyři fotoobrazy na stěnách, které jsi tu pro nás rozvěsil, drahý Jiří, i pak obrázky promítnuté z tvé kamery obscury, nám dokážou už teď říci toho o Tobě dost a dost. Oni Holoubci - proti šedé a přece mnohobarevné stěně jsou vlastně portrétem Zdi, onoho neproniknutelného ne už za, jak ho známe z maleb třeba Manetových nebo i našeho Mikuláše Medka : Zeď jako velké thema malířského umění: nebál ses pustoty, banality - a ti dva holoubci si tu i před rozsudkem neproniknutelnosti, konečnosti naší existence, pokojně zobou a kdoví, třeba i cukrují - všemu navzdory - ve své každodennosti - dál a dál. Tvá Houba se špičatým kloboukem, vyrůstající z trouchně věčného životaběhu, koloběhu života a smrti a podtržená jako právě vydechnutým kouřmem hovoří o přepozorném zraku, bohatém právě drobnokresbou i těch nejminuciéznčjšich mikrostruktur - nás zase upozorňuje na možnost (ale pozor, jen opatrnou a cudnou možnost dotvořování) snímku pomocí fotografova - zde kouřového - efektu, umění aranže. Náš Vranovský most je sice už dost obvyklou oslavou vznosné technické architektury našich dní - ale současně je bezpečnou tóninou, hudební variací, kde architektura se mění v hudbu - lehounce načrtnutou v notové osnově vodních odlesků na noční hladině přehrady - našeho nevědomí. Architektura, abstrakce, krajina jako zátiší, zvířátka - ptáci: a co lidé?! Ten bezpečný, jako v sametových tónech nesený, klidný a monumentální Tvůj Portrét muže v klobouku (Pana učitele?), ukazuje že i zde - nic lidského není Ti cizí, že jsi schopen uvidět a oslavit svou kamerou nejen stvoření kolem nás, ale i tragického vladaře svého osudu a paradoxně smrtelného pána všeho stvořeni, člověka.

A projekce Tvých snímků poví víc o Tvých možnostech - ale i nebezpečích. Veni, Vidi, Vici: tento verdikt starověkého triumfátora vypovídá i o Tvých třech zkušebních kamenech skutečného fotografa - má-li být vytvořeno v tomto po výtce výběrovém umění fotografie skutečné dílo opravdového umění interpretačního.. Veni - už přijít v pravou chvíli na pravé místo je uměním výběru, Vidi - umět uvidět Pod běžným pohledem to trvalé, co zůstává pod povrchem věcí jako hlubší poselství — milosti, pravdy a krásy a konečně Vici— Zvítězit — ať je Ti dáno nesmlouvavým přístupem, neúhybnou pílí a nezpochybnitelnou suverenitou vždy vítězící aliance Oka a Srdce.

Oko: do Duše — ale i do Ducha Okno. Vážení přátelé, drahý Jiří, fotografe Fialo: přejeme, aby ten jarní, jitřní zor, který dnes vyvěrá skoro ze všech Tvých fotoobrazů, aby nezmizel ani v Tvé tvorbě příští. Vyvaruj se pasti opakování, omrzelosti a únavy, zachovej si i nadále jitřní svěžest svého vítězného zraku, všecku svou ušlechtilou bdělost a zvídavost, ať se - a třeba i tady — můžeme i napříště s Tebou i my Vranováci a Bítované, my všichni — tady pod rozkřídlenou siluetou zámku Vranovského — radovat z plodů Tvého uvidění, z darů Tvého vidění — které nechť jsou vždy podmíněny tím hlavním: čistotou srdce.

V tom Ti pomáhej Bůh — první přítel, i sám zdroj Světla a Obrazu: Bůh Otec, který přece stvořil Člověka k Obrazu svému, Bůh Syn — který jinak než v podobenstvích, čili v Obrazech k nám nemluvil, a Bůh Duch Svatý, který sám je poslední podstatou Světla, skutečného jazyka Obrazu — Krásy! A Matka Boží, Panna Maria, Matka Slova = Poesie, hrající Duhou svatodušní Krásy, božské Harmonie — ať je vždy s Tebou.

PhDr. Jiří Kuběna